Stojím před zářivě bílou sochou. Antická postava. Všechna nádhera mladých okamžiků a různých letmých potěšení zachycená v mramorovém bezčasí. Podoba boha se skládá z průsečíku nedokonalých tvarů. Dokonalé tvary jsou v běžném životě vzácné. Ale tu a tam je zahlédneš. Nějaký detail se sem tam ukáže. A když pak vezmeš jeden takový dokonalý kousek, a spojíš ho s támhletou dokonalou křivkou, a přidáš překrásný tvar tady odtud a vrstvíš to tímhle stylem dostatečně dlouho... co dostaneš? Co je výsledkem seskupení všech nejlepších možností? Nějaká základní harmonie?
"No... a může být celý Cyklus prostě chyba?" ptám se mistra sochaře. Doufám že ne. Proto se musím zeptat.
"Hele, dělal jsem na tom roky, celá desetiletí," povídá mi zaprášený chlapík. V jedné ruce svírá mazjlík a v druhé kladívko. "Strávil jsem s tím prakticky celej život. K čemu jsem došel, to mám přímo před sebou. Je to jako dostat z šumu mořského příboje hudbu. Ten dokonalý tvar je prostě rytmus. Všechno má svůj rytmus. Tvary. Zvuky. Světlo. Semínka."
"Co..? Semínka..?" dívám se opatrně na svého dnešního průvodce. Neměla bych mu nějak opatrně sebrat nástroje?
"No jo. Semínka taky mají rytmus." Povídá. "Je v nich uložený. Aby věděly, jaké tvary mají později rozvinout. Až ožijí. Mají ten rytmus složenej uvnitř. Na," podává mi hrst slunečnicových semen, která vylovil z montérek.
"Věděj to, jo?" ujišťuji se a žvýkám, "seš si jistej. A já to nevím?"
"Ty to víš, jakmile si toho jednou všimneš. A pak to už nikdy nedostaneš z hlavy." Pravil kameník a na tváři měl boží úsměv. Stejný krásný úsměv, jako hraje na tváři antického boha zachyceného v té mramorové soše.