Odhodlávám se dnes začít, ale dělám to s těžkým srdcem. Je mi nanic. Všechno venku tady zase zapadalo sněhem. Tomáši, realita je úplně netečná. Prázdná. Mlčí. Na třetím stupni Vodnáře je, podle Rudhyara: Dezertér. Tak nevím, zkusím to i dnes, předveď se, mozku:
Já nevím, jak s tím mám žít. Nevím. Nechápu to. Nenaučila jsem se být bez tebe. Žiju v duševním provizoriu. Nevím, co mám dělat. A to je celý? Tohle je všechno? A nic dalšího už tu pro ně není? WTF?
*
A co dál?
Taky jste se někdy v životě ztratili, vy co čtete?
Jo, myslím vás, kdo nahlížíte do mých řádků se zatajeným dechem a s napětím.
Nespěchejte. Už jste se někdy ztratili? Už jste někdy v životě zabloudili?
Řekněte mi, co jste dělali? Jak jste si s tím poradili?
Měli jste strach? Byla to bolest? Byla v tom naděje?
Protože tak to právě cítím, tak to je.
Že to mám celé v srdci bezpečně uložené,
a vím, že to nikdy nezmizí, že tohle zůstane se mnou
a že ve mně zůstaneme spolu.
Protože tak to bylo.
A takové věci neodchází.
Ty zůstávají a trvají.
Už jste se někdy úplně ztratili, už jste zabloudili?
Vyběhli jste náhle ze dveří a už jste se nikdy nevrátili?
Za mými dveřmi spí starý unavený pes, (teda fena),
který se dočkal lásky a pohlazení,
i přes svoje četné nedostatky a nebezpečné nešvary.
Kdybych ji poslala dál, brzy by ji utratili,
protože Tibetskou dogu nikdo nedává.
Ale zase upřímně, kdo dá z rukou Tibetskou dogu?
To se nedělá! :) Kdepak. Ona je moje malá žlutá svině,
která si sedá tři minuty, než dosedne a vyčítavě kouká.
Která na každé výčitky a nadávání, jak je tupá, podá pac.
Která zatraceně dobře ví, kde je její doma.
Která se na to nepotřebuje ptát,
je to majetek, který ona celým srdcem vlastní.
A kdo by chtěl projít těma dveřma,
toho bez váhání na místě zabije.
Takže pochopitelně, ona nechápe,
proč po ní chci sedni, lehni a pac.
Tenhle pes se nikdy neztratil. Jak by se taky mohl ztratit,
když pořád leží u těch dveří?
A já?
Já ano, já se ztratila. Ztratila jsem se před mnoha lety.
Skutečně jsem vyběhla ze dveří a už jsem se nevrátila.
A ztratila jsem všechny roky lásky. Ztratila jsem rodinu a přátele a Tomáše.
A bloudila jsem někde tady mezi vámi a nebylo tu pro mě nic.
Viděli jste mě? Mívala jsem občas takový nepřítomný pohled.
PTSD.
To se nemuselo stát. Já nic takového nechtěla. Jenomže se to stalo.
Vy víte proč. Bylo to nepochopitelný a absurdní zlo mý matky.
Teď to vím. Svět se mi rozpadl na barevné střípky
skládám okno zpátky z rozbité vitráže.
Útržky paměti, fragmenty radosti, úlomky štěstí.
A když se vrátím tím oknem zpátky, už tam nikdo nečeká,
nikdo tam není. Pošuk mlčí, toho jsem taky nikdy nechápala,
o co mu vlastně jde. Vy to víte? Vám to dochází?
Mě ne.
Vrátila jsem se zpátky, ale nikdo na mě nečeká?
Už tu nikdo není?
Jak se chceš vrátit zpátky, když bydlíš v člověku?
Když je ti někdo druhý domovem,
tak když zmizí, tak už se domů prostě nevrátíš.
Nikdy.
*
Už to "Po Slunečních Stupních" zkouším potřetí. /
--
PHASE 303 (AQUARIUS 3°): A DESERTER FROM THE NAVY. KEYNOTE: The individual's self-realization through a crucial repudiation of a collective status which has become unbearable.