středa 28. července 2021

LEO 6° Proteď.

Dostalo se mi daru volného času. Flákám se, přemýšlím si, nic moc nedělám. Je to boží. Po letech zápřahu, pracovního vypětí, starání se a trvalého přetížení jsem vypadla z kolečka jak křeček. Ležím na zádech, koukám nahoru, nedělám si starosti s tím co bude. Splatila jsem si dluh, došla smíření - v té jedné věci, proč zrovna tady jsem.

Když otevřu oči, před mým zrakem se proměňuje obloha, plují oblaka, modř dne vysoko, v hloubi noci svítí hvězdy. Luna proměnlivá jak duše se vyznává ze všeho, co cítí. Svět putuje časem a já se jenom dívám. Bez určitého plánu, nikam a všude.

Já se skutečně zastavila. Pookřávám, prokřehlá a roztřesená po tom všem. Rozechvělá, jako znovu zamilovaná, jako znovu sama sebou.

Když zavřu oči, vzpomínám si: 

rozpomínám se svých mladých let a rán,
kdy na břehu snil jsem a byl jsem milován
(...)

Bujná mysl skotačí jak kobyla na rozkvetlé jarní louce. Nepracuje. Hraje si.

Jaké je to skvělé, mít dostatek času na sebe. Všechno si pěkně promyslet a vzít to úplně od začátku. To se dá samozřejmě mnoha způsoby:

 - Na počátku bylo slovo..

 - Na počátku byla Země jen takové velká žhavá koule..

 - Na počátku jsem byl jen takový nehmotný průzračný duch, který se vznášel nad jezírkem poblíž skály na slunci. Byl překrásný den. Odloupnul jsem se z toho mateřského přírodního obrazu a nejednou jsem byl. Jsem. 

 - Na počátku jsem zachytil nouzový signál, volání o pomoc, tak jsem za ním šel. A ze všech zbraní, které mám k dispozici, jsem si s sebou vzal jenom - propisku. Nevěděl jsem, co mě čeká, nevěděl jsem, co se ode mě čeká, nevěděl jsem nic. A když se tak ohlédnu, co se to vlastně stalo, byla to další nejlepší věc, která mě nakonec mohla potkat.

Mám mnoho příběhů v živé paměti. Každý příběh má svůj počátek. Ale já jsem pořád tady:

- Jsem tady, pod nebeskou klenbou světa, v němž jsme ponoření nazí a slepí. Bezmocní jak nemluvně. Tady sníme o světě, který zažijeme, ještě předtím, než se do něj narodíme. A když už tu jsme, nevíme  a nepamatujeme si skoro nic.

- Jsem tady, nad nebeskou klenbou, spojen se vším, s každým ze svých přátel, s každým ze svých sourozenců, spolubojovníků a dobrodruhů světa - toho světa, který je mnohem mnohem větší a komplexnější než cokoli, o čem dokážeme snít tady. A přesto to nemá smysl vykládat nikomu, kdo to nezažil.

A nic mi nechybí. Najednou skutečně jenom jsem. Nekonečný čas se rozprostírá do všech stran, v rytmu velké hudby, kterou sdílíme. 

Takže to mám tady hotové, že? Dovolím si jen tak být. Ne do teď, ne od teď. Jen "pro teď". Už tu není ten tlak, že se tím musím prokopat, že se musím posunout dál. Jak velkou to přináší svobodu, když se příběh dobře uzavře. A než přijde všechen ten čas, který bude potom, co takhle plnit si svá přání, vydat se na bláznivou cestu, s těmi, kteří chtějí taky, pro teď. Teď je jen okamžik života, který sám je jako sen. Teď je ale taky pořád a navždy, když jsme už vzhůru.

Moje matka musela být Čas. Můj otec musel být Slovo.



úterý 15. června 2021

GEMINI 25°

"Máte rádi stíneček, že?" povídám mladým stromečkům Avokáda, kterým jsem dopřála koupel v přímém letním slunci a vůbec se jim to nelíbilo. Tak moc se jim to nelíbilo, že jim začalo usychat listí. "Stíneček a vodičku, dobře." Beru do ruky nůžky a stříhám mrtvé listy. Plním sklenice čerstvou vodou a stromečky do nich přemísťuji. Všechny si je odnáším do ložnice, kde vládne stín. A já.

"Hurá, správný prostor, pro naše pocity!" odpovídají stromečkové a rozkoukávají se na polici mezi knihami, roztodivnými výrobky dětských ruček, dárky jediné čisté lásky a pravdy. Nad tuto lásku pozvedám svůj štít. Nebo střechu. "Tam venku pálí slunce pod modrou oblohou. Žár nás vysušuje a vítr odnímá nám vláhu. Odnímá nám tvar. Nemůžeme tam normálně růst.." žvatlají malí stromečkové a cucají ze svých sklenic čerstvou chladnou vodu, používajíc při tom kořeny jako brčka.

Vyhazuji ostříhané oschlé a zvadlé listí a dívám se znovu ven. Dospělý strom by neremcal, že na něj svítí slunce. V dětství se věcem učíme jinak, než v dospělosti. Úplně jinak.

---

A taky Lilith je v konjunkci s Algol. Aktuální aspekt. Jen poznámka na okraj:

 "Pozvedni před sebe hlavu Medusy jako svůj štít, 
neboť všechny oprávněné stížnosti výjimečně dnes jsou přijaty."

(Štít je individuálně to, co je Lilith v nativním horoskopu.)

Žalm 54:

Bože, chraň mě pro své jméno,
svou mocí mi zjednej právo!
Bože, slyš moji modlitbu,
popřej sluch slovům mých úst!
Neboť povstali proti mě zpupní lidé,
násilníci mi ukládali o život,
na Boha nebrali ohled.
Hle, Bůh mi pomáhá,
Pán mě udržuje naživu.
Budu s radostí přinášet oběti,
chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré,
vždyť mě vyprostilo z každé tísně,
na nepřátele vítězně pohlédlo mé oko.

pátek 2. dubna 2021

ARIES 12°


Je mi šest nebo sedm let. Slyším tón píšťaly. A s ním se ocitám mimo tento prostor a čas. Vidím toho pána s píšťalou. Je vysoký, má oči v barvě oblohy toho dne. Když se podívám blíž, vidím v nich náš svět. Ten s píšťalou je velmi velmi starý, ale není to žádný dědeček. Má staré sandály vyrobené z mnoha tenkých kožených řemínků. Na sobě dlouhý plášť z nenápadné hrubé látky. A povídá mi:

"Jsem jedno ucho."

"Dobrý den Jedno Ucho, ahoj," já na to, nejista si, v které úrovni zdvořilosti se ocitám.

"Ne ne, já se jmenuji Sandalfon," opravil mě, "s tím uchem, to myslím tak, že ti teď naslouchám."

"Ty se jmenuješ Telefon?"

"SAN-DAL-FON. Jako telefon, jasně, proč ne. Co si teda přeješ ty?" vyzvídá anděl, jakoby měl dost naspěch.

"Já ti to radši pošeptám, jo?" zdržuju.

"Můžeš mi to pošeptat. Jako do sluchátka. Jsem jedno ucho," zkusil to s tím žertem znovu.

Vzala jsem to dost zeširoka: "Přeju si, aby byla máma šťastná. A táta aby byl šťastný, a moje sestra aby byla šťastná a můj bratříček, a dědeček a babička, (...) všichni koho znám, a aji i všichni, kdo nejsou z rodiny aby byli taky šťastní, i ty lidi, který neznám, aby byli šťastný. Pak se všichni budou chovat k sobě hezky."

"To je vzácné přání. To jsem dlouho neslyšel", povídá vysoký anděl.

"Už si to někdo přál?" užasla jsem.

"Jo. Jednou kvůli tomu dokonce pršely z nebe květy," vzpomněl si.

"A teď budou taky pršet květy?" rozhlížím se se zájmem.

Anděl se nepřítomně usmál, jakoby byl zároveň jinde, a po kratičké odmlce povídá: "Dvě modlitby moc často nebývají. Co bys chtěla ještě?"

"Prázdniny!" 

Mrkl na mě jedním okem a dal palec nahoru. A pak se měřítko změnilo. Viděla jsem, jak ten nehmotný duch kráčí po zemi, s hlavu někde vysoko v oblacích, v nebi. Jak obrovský on vlastně je. Obraz se vytratil úplně a vrátila se běžná realita. Koukám na oblohu. Květy z ní pořád neprší, ale přesně ta barva jeho očí to pořád je.


Sandalfon dokáže přeměnit přání na tóny, na esenciální zvuky, na mantry. To jsou zvuky platné tady i ve vyšších světech. Což je důvod, proč ne všechna lidská přání mohou být modlitbami a proč jenom vznešená přání je možné převést do tónů a manter. Sandalfon se chodí ptát lidí na jejich modlitby.

Píše se o něm, že byl prorokem Eliášem a andělem se teprve stal. To by vysvětlovalo ty kožené sandály, plášť a pastýřskou píšťalu.  Pán ho přiřadil k archandělům, aby ho odměnil za dobrou práci na zemi a umožnil jeho aktivitě pokračovat. Jeho hlava dosahuje nebes, a tak se mu říká vysoký anděl. Přináší naše modlitby k Bohu a zpět odpovědi.





sobota 13. března 2021

PISCES 22°

Je novoluní ve znamení Ryb, Novoluní Zúčtování. Z mých pozemských ran vytéká ještě to, co musí, co jsem nestihla, o čem jsem věděla, že jsem mohla možná udělat lépe. Ten proud přiznání chyb se dere ven jako popel, jako kouř a láva.* 

Mene mene tekel od novoluní do novoluní: Doba rekapitulace, uzávěrka, závěrečná zpráva, přiznání, vše sečteno podtrženo. Co se teď počítá? Jak jsme byli úspěšní v umění žít. Jenže umění žít není ve skutečnosti nic jiného než: Jak jsme realizovali soulad se svou skutečnou lidskou bytostí? Je pozemská i nebeská zároveň. Jak jsme ten soulad uskutečnili? Uskutečnili jsme Dole to, co je Nahoře? Jak v Nebi, tak i na Zemi? 

Je to jako cesta na Mount Everest a zase zpátky. Tam může vystoupat jen člověk ve své síle.**  I tak je to cesta lemovaná chybami s fatálními následky. Proč tam vystoupám? Stoupám po hoře vzhůru k Nebi, neboť mám otázky, které mě tíží. Třeba: Uchovám si integritu v zajetí? Jsou to odpovědi na těžkosti života. A přitom každý krok výše k odpovědi je těžší než ten předchozí, a dochází mi vzduch. Nahoře není nic. Tedy nic pozemského. Tam začíná božské. Odtud odpovědi si přineseme shůry dolů. Jako Mojžíš z hory přinesl dolů desky s přikázáními.

Od novoluní do novoluní budeme se chtít ptát: Jak jsem si vedl na cestě tam a zpátky? Tak každý sám za sebe změří svou úspěšnost. A kdo projekt zkoušky zvládl, pozná, že ho může ukončit. ***

---

*Etna na Sicílii, největší evropská činná sopka, chrlí zrovna do vzduchu lávu a obrovský kouřový oblak.

** Není to pro sraby a nikdo vás tam nevynese na zádech.

*** Vím to, protože se mi dnes nad ránem o tom zdálo. Na závěr snu hlásím: "Hotovo. Zvládla jsem projekt na 97%. Ukončuji ho." Hádám tedy, s ohledem na tento výrok ve snu, že není nutné dát ho na 100%. Buď Božstva umí přimhouřit oko, když se snažíte, nebo, při vší pokoře, úplně stačí být Dost dobrý.


pátek 27. listopadu 2020

SAGITTARIUS 5°

Mrznoucí křupavý svět drkotá zoubky
po zdi psí víno šplhá, z mlhy a z hloubky
jak by čas neběžel ani, den se líně válí
se všemi svými dětmi, co by radši spaly

Svět pozoruji už od jeho vzniku,
smrkám do starého kapesníku
jsem srdcem tam, kde žijí dobré časy
upírám zrak na každou stopu krásy

Už věřím v nenávist i v nenásilí
vím co nás zabíjí, čím naše duše sílí
není moc věcí, co unikly mému zraku
sloužil jsem pod křídly, podoben draku

Ve všem jsem se mýlil a na všechno se ptal
ale nakonec si řekl: proč bych nezůstal?

 :)

---

Pozn.1.:  "PHASE 245 (SAGITTARIUS 5°): AN OLD OWL SITS ALONE ON THE BRANCH OF A LARGE TREE." Dane Rudhyar. Tak. Stará sova na větvi. No to jsem přesně dneska já. 

Pozn.2.: Více poezie tady: https://orgonityodhopley.blogspot.com/2018/02/

úterý 13. října 2020

LIBRA 20°

 In die clamavi, et nocte coram te

Tu přichází noc, která je svatá
s ní láska, v níž se hojí ztráta
po okraj plná tmy a hluboká je
je oceánem ztraceného ráje
ranou je v duši stvořitele,
a jizvou, kterou opatruji v těle
je propastí, půlnocí, temná i zářivá
pohřbívá, co bylo marného zaživa
a kde sny se zítřka dotýkají
tam zdobí se duhovými průzračnými kraji

---

pozn.:

1. http://www.biblenet.cz/b/Ps/88

2. http://medievalist.net/psalmstxt/ps87.htm

3. Staré modlitby a rituály mají velkou sílu. Nastřádaly svou moc všemi těmi opakováními.


sobota 5. září 2020

Přesouvám tohle sem.

(Protože pořádek.)

Nechávám se inspirovat Sabiánskými symboly, což je fenomén na poli astrologie. Sabiánské symboly vznikly v roce 1925 v San Diegu. Jde o soubor 360 symbolických obrazů - pro každý stupeň zvěrokruhu jeden. Symboly nejsou oddělené. Zdá se mi, že velmi dobře navazují na sebe - jakmile dozraje situace jednoho, nový se začíná rozvíjet transformací předchozího potenciálu.

Každý den projdeme jedním Slunečním stupněm. Každý ze stupňů, má zvláštní energetický impulz - je v něm zakódován archetypální obraz určitého stádia vývoje vědomí. Pokud témata na stupních sledujeme, sledujeme tím svůj vlastní vývoj. Naše vědomí prochází už důvěrně známou zkušeností. Jakmile se naladíme na aktuální téma, máme zřejmě možnost cosi o sobě pochopit. Sdílím tady, jak se to zrovna týká mě. Na vlastní kůži to budete prožívat sami za sebe po svém. Ale v něčem se nejspíš potkáme.

Po stopách symbolů se vydávám osobně a nechávám se překvapit, co z toho bude. Začala jsem loni (2019 v létě, příspěvky jsem vkládala do orgonitového blogu) a myslela si, že zvládnu psát každý den a že to za rok bude hotový. Haha! Ukázalo se, že to při mém vytížení není prostě možné a že to nedám. Ale tak co, koho to bolí. Můžeme se tím bavit klidně roky a možná to ani nedokončíme. Svým způsobem se mi to vlastně líbí víc: znamená to nemuset spěchat. Co vy na to?