neděle 22. ledna 2023

Aquarius 3° WTF?

*

Odhodlávám se dnes začít, ale dělám to s těžkým srdcem. Je mi nanic. Všechno venku tady zase zapadalo sněhem. Tomáši, realita je úplně netečná. Prázdná. Mlčí. Na třetím stupni Vodnáře je, podle Rudhyara: Dezertér. Tak nevím, zkusím to i dnes, předveď se, mozku: 

Já nevím, jak s tím mám žít. Nevím. Nechápu to. Nenaučila jsem se být bez tebe. Žiju v duševním provizoriu. Nevím, co mám dělat. A to je celý? Tohle je všechno? A nic dalšího už tu pro ně není? WTF?


*

A co dál?

Taky jste se někdy v životě ztratili, vy co čtete?
Jo, myslím vás, kdo nahlížíte do mých řádků se zatajeným dechem a s napětím.
Nespěchejte. Už jste se někdy ztratili? Už jste někdy v životě zabloudili?
Řekněte mi, co jste dělali? Jak jste si s tím poradili?
Měli jste strach? Byla to bolest? Byla v tom naděje?
Protože tak to právě cítím, tak to je.
Že to mám celé v srdci bezpečně uložené,
a vím, že to nikdy nezmizí, že tohle zůstane se mnou
a že ve mně zůstaneme spolu.
Protože tak to bylo.
A takové věci neodchází.
Ty zůstávají a trvají.

Už jste se někdy úplně ztratili, už jste zabloudili?
Vyběhli jste náhle ze dveří a už jste se nikdy nevrátili?
Za mými dveřmi spí starý unavený pes, (teda fena),
který se dočkal lásky a pohlazení,
i přes svoje četné nedostatky a nebezpečné nešvary.
Kdybych ji poslala dál, brzy by ji utratili,
protože Tibetskou dogu nikdo nedává. 
Ale zase upřímně, kdo dá z rukou Tibetskou dogu?
To se nedělá! :) Kdepak. Ona je moje malá žlutá svině,
která si sedá tři minuty, než dosedne a vyčítavě kouká.
Která na každé výčitky a nadávání, jak je tupá, podá pac.
Která zatraceně dobře ví, kde je její doma.
Která se na to nepotřebuje ptát,
je to majetek, který ona celým srdcem vlastní.
A kdo by chtěl projít těma dveřma,
toho bez váhání na místě zabije.
Takže pochopitelně, ona nechápe,
proč po ní chci sedni, lehni a pac.
Tenhle pes se nikdy neztratil. Jak by se taky mohl ztratit,
když pořád leží u těch dveří?

A já?

Já ano, já se ztratila. Ztratila jsem se před mnoha lety.
Skutečně jsem vyběhla ze dveří a už jsem se nevrátila.
A ztratila jsem všechny roky lásky. Ztratila jsem rodinu a přátele a Tomáše.
A bloudila jsem někde tady mezi vámi a nebylo tu pro mě nic.
Viděli jste mě? Mívala jsem občas takový nepřítomný pohled.
PTSD.

To se nemuselo stát. Já nic takového nechtěla. Jenomže se to stalo.
Vy víte proč. Bylo to nepochopitelný a absurdní zlo mý matky.
Teď to vím. Svět se mi rozpadl na barevné střípky
skládám okno zpátky z rozbité vitráže.
Útržky paměti, fragmenty radosti, úlomky štěstí.
A když se vrátím tím oknem zpátky, už tam nikdo nečeká,
nikdo tam není. Pošuk mlčí, toho jsem taky nikdy nechápala,
o co mu vlastně jde. Vy to víte? Vám to dochází?
Mě ne.

Vrátila jsem se zpátky, ale nikdo na mě nečeká?

Už tu nikdo není?

Jak se chceš vrátit zpátky, když bydlíš v člověku?

Když je ti někdo druhý domovem,
tak když zmizí, tak už se domů prostě nevrátíš.

Nikdy.


*



 / Z blogu, co mám vedle - cheiron360.blogspot.com
Už to "Po Slunečních Stupních" zkouším potřetí. /

--

PHASE 303 (AQUARIUS 3°): A DESERTER FROM THE NAVY. KEYNOTE: The individual's self-realization through a crucial repudiation of a collective status which has become unbearable.




úterý 8. března 2022

PISCES 18° Aplaus

Sedím se svým pravým já ve velkém cirkusovém stanu. Program je dramatický, nálada plná dobré vůle skvělých lidí, na scéně probíhá "Poslední boj proti zlu".  Na jevišti stojí velká pračka s malinkým výtahem. Pračka představuje panelák. Malinký výtah se sune dolů po vnější zdi: tudy prcháme. Vidím tam sama sebe s dítětem. Výtah, vlastně jen ta malá zásuvka na prací prostředek, vypadá, že každou chvíli upadne. Držíme se při zdi prakticky jen nehty a zanecháváme hluboké rýhy na fasádě, zatímco sestupujeme opatrně dolů. Nakonec jsme šťastně na zemi. Běžíme na západ. Pozorujeme při tom běhu do bezpečí jeden velký výbuch v dálce, druhý, třetí. A tím scéna končí. 

Otáčím se k andělovi, který sedí vedle mě. Povzdechl si. 

"Dnes mi konečně došla velká věc," začala jsem opatrně.

Zvedl obočí a zavrtěl hlavou.

"Tady, kde jsem, už nemůžu lépe uklidit. " Informuju ho, zatímco anděl nasadil univerzální naslouchací výraz.

"Ani nemůžu ještě víc pracovat," pokračuju, "ani víc toho vytvořit, víc toho zvládnout. Nemůžu se víc uskrovnit, nemůžu toho víc dát, nemůžu toho víc získat a nemůžu si víc zasloužit. Nemůžu se víc bát, nemůžu víc plakat, nemůžu mít víc odvahy a naděje, než mám nebo jsem tu kdy měla. Překročila jsem limit ve všech směrech své malé existence tady. Na levelu hry, v níž jsem dočasně uvězněna, a to možná dobrovolně a z vlastní vůle, došly, obávám se, ne možnosti, ale podmínky."

Jakoby čekal, co ze mě ještě vypadne. Tak já pokračuju:

"Když jsem totiž různé věci zkusila opakovat, byly daleko slabší. Méně rostly, nebo vůbec. Méně se mnou emočně hnuly, nebo vlastně vůbec. Jakoby opadly vody. Jako bych stála na vrcholku světa. Jakoby nemělo smysl se vracet dolů do všech těch údolí. Jakoby ztratilo smysl Znovu. Podmínky se vyčerpaly. Ale něco musí přijít potom?"

"No jo." shrnul to anděl, pohled upřený do trosek na jevišti. 


středa 23. února 2022

PISCES °5 Přítomnost Boží

- je přítomnost, která se projevuje milosrdenstvím:


Ve snu dnes nad ránem vidím hrad. Velká kamenná pevnost. Jsem v nějaké velké síni. Patřím ke strážím. V síni jsou nějací vetřelci, ale není vysvětleno jak nebo proč se do hradu dostali. Scéna je dost akční. Snažím se k jednomu z našich protivníků dostat blíž, ale střílí na mě opakovaně zpoza stolu. Překvapuje mě, že mě nezasáhl. Štěstí je dnes na mé straně. Jsem konečně u něj, odzbrojím ho, zkroutím mu ruce za záda, spoutám ho, odvádím ho pryč ze síně. Jak ho vedu před sebou s těma svázanýma rukama, najednou mi je ho hrozně líto. Uvědomuju si svoji bezmoc, protože ho nemůžu pustit. Jsem zajatcem situace stejně jako on. Uvědomuju si, co s ním teď bude dál. Vím, že z něj v kuchyni uvaří kuřecí polívku. Pošeptám mu: "Přál bych si, abychom se potkali za jiných okolností."



pátek 3. prosince 2021

SAGITTARIUS 12° Pod vlajkou budoucnosti

Probouzím se na větrném a zamrzlém kopci, na kamenitém vrchu. Je to nehostinné místo a je příbytkem mnoha. Rozkládá se pod nebem na nejvyšším místě města. Nic tu neroste. Betonové přístřešky vyrůstají přímo ze skály do výše. Teplo z nich stoupá vzhůru a dolů se valí mráz. 

Noc váhavě bledne, na východě první světlo dne. Ve vzduchu cosi je. Vysoko nad hlavami se nám tu a tam ozve výkřik. Mrznou mi uši. Uvazuju si na hlavu šátek. 

"Podívej, kolik jich je!" naléhá dětský hlásek. Zakláním hlavu, koukám vzhůru, oči mi slzí v tom studeném větru a po tvářích se mi koulejí slzy, jakobych plakala.

Na tři stovky vran krouží nad nejvyššími stavbami. Hbité a rychlé stíny s křídly. Tři hejna vran, před úsvitem, za novoluní, v mrazivém vzduchu stoupají do výše a zase klesají dolů, ale země se nedotknou. Stoupají s teplem a klesají s chladem.

"Co to dělají?" ptá se dětský hlas.

"Hrajou si na vlajku", odpovídám dítěti jednoduše. Však jsou jako vlajka tohoto místa. Na stožáru noci a smrti, ve větru změny, v magii symbolu. A odpočítávají čas do úsvitu.. (myslím si pro sebe).

--

Do centra města a zase zpátky. Slunce mezitím vyšlo. Nastal den. Já se stejnou cestou vracím domů. Nesu nám čerstvé hovězí srdce na polévku. Vrány už nikde nevidím. Představuju si, že mají ten zbytek býka a společně hodují. Z výšky je vidět daleko v čase. 

středa 17. listopadu 2021

SCORPIO 26° Hluboký střed

Můj bláznivě strakatý kůň se pohybuje stepí, pod sluncem, pod měsícem, pod hvězdami. Obzor je nehybný a tak daleko, že je to možná vlastně ta krajina, co se pohybuje. Země se koni zázračně objevuje pod nohama. Kam vstoupí, tam země je. Tak samozřejmě a mimoděk. Tak povědomá, jakoby tam byla odjakživa. Je skutečná. Není?

"Zdá se mi to", připomínám si.

Appaloosa mě nese na zádech bez sedla. Kráčí vpřed bez ohlávky. Jsme jako stíny, on a já: lehcí a průzrační. Má bosé nohy, jako já. Co krok, to tón. Kůň jde a čte dotekem kopyt povrch země, jako se mi oči pohybují na listu stránky v knize. 

"O čem to je," ptám se koně, "o čem to je?!," rozhlížím se.

Jen zastříhal ušima, jde a jde. Vynesl mě z okamžiku paniky a zase ten klid, kam oko dohlédne. Stejné tempo, stejný rytmus, stejná step se vynořuje krok za rokem z prostoru. 

"Existuje to?" zvažuju možnosti.

Hluboký střed - vzala se odnikud myšlenka - cokoli potřebuju a kamkoli půjdu. Dokážu vytvořit takhle bezpečný prostor. Ohromný otevřený prostor pro moji duši, pro celé bytí, pro náš vzácný dar života. Prostor, který je jasně čitelný, všechno v něm je známé, všechno potřebné přítomné, je celý, je celý -

Kůň vstoupil do mělké říčky s kamenitým dnem a sklonil hlavu. Pije. Tady jsme doma, že? Celou tu dobu, tady všude jsme doma. Tady nic nechybí, je to kompletní, vždycky bylo a bude. O tom to je. Kůň  zastříhal znovu ušima, pobaven, potěšen.

- celý náš.


---

Panika? Nereaguj na nic. Zůstaň klidný. Tvůj klid tě vyvede ven.

středa 28. července 2021

LEO 6° Proteď.

Dostalo se mi daru volného času. Flákám se, přemýšlím si, nic moc nedělám. Je to boží. Po letech zápřahu, pracovního vypětí, starání se a trvalého přetížení jsem vypadla z kolečka jak křeček. Ležím na zádech, koukám nahoru, nedělám si starosti s tím co bude. Splatila jsem si dluh, došla smíření - v té jedné věci, proč zrovna tady jsem.

Když otevřu oči, před mým zrakem se proměňuje obloha, plují oblaka, modř dne vysoko, v hloubi noci svítí hvězdy. Luna proměnlivá jak duše se vyznává ze všeho, co cítí. Svět putuje časem a já se jenom dívám. Bez určitého plánu, nikam a všude.

Já se skutečně zastavila. Pookřávám, prokřehlá a roztřesená po tom všem. Rozechvělá, jako znovu zamilovaná, jako znovu sama sebou.

Když zavřu oči, vzpomínám si: 

rozpomínám se svých mladých let a rán,
kdy na břehu snil jsem a byl jsem milován
(...)

Bujná mysl skotačí jak kobyla na rozkvetlé jarní louce. Nepracuje. Hraje si.

Jaké je to skvělé, mít dostatek času na sebe. Všechno si pěkně promyslet a vzít to úplně od začátku. To se dá samozřejmě mnoha způsoby:

 - Na počátku bylo slovo..

 - Na počátku byla Země jen takové velká žhavá koule..

 - Na počátku jsem byl jen takový nehmotný průzračný duch, který se vznášel nad jezírkem poblíž skály na slunci. Byl překrásný den. Odloupnul jsem se z toho mateřského přírodního obrazu a nejednou jsem byl. Jsem. 

 - Na počátku jsem zachytil nouzový signál, volání o pomoc, tak jsem za ním šel. A ze všech zbraní, které mám k dispozici, jsem si s sebou vzal jenom - propisku. Nevěděl jsem, co mě čeká, nevěděl jsem, co se ode mě čeká, nevěděl jsem nic. A když se tak ohlédnu, co se to vlastně stalo, byla to další nejlepší věc, která mě nakonec mohla potkat.

Mám mnoho příběhů v živé paměti. Každý příběh má svůj počátek. Ale já jsem pořád tady:

- Jsem tady, pod nebeskou klenbou světa, v němž jsme ponoření nazí a slepí. Bezmocní jak nemluvně. Tady sníme o světě, který zažijeme, ještě předtím, než se do něj narodíme. A když už tu jsme, nevíme  a nepamatujeme si skoro nic.

- Jsem tady, nad nebeskou klenbou, spojen se vším, s každým ze svých přátel, s každým ze svých sourozenců, spolubojovníků a dobrodruhů světa - toho světa, který je mnohem mnohem větší a komplexnější než cokoli, o čem dokážeme snít tady. A přesto to nemá smysl vykládat nikomu, kdo to nezažil.

A nic mi nechybí. Najednou skutečně jenom jsem. Nekonečný čas se rozprostírá do všech stran, v rytmu velké hudby, kterou sdílíme. 

Takže to mám tady hotové, že? Dovolím si jen tak být. Ne do teď, ne od teď. Jen "pro teď". Už tu není ten tlak, že se tím musím prokopat, že se musím posunout dál. Jak velkou to přináší svobodu, když se příběh dobře uzavře. A než přijde všechen ten čas, který bude potom, co takhle plnit si svá přání, vydat se na bláznivou cestu, s těmi, kteří chtějí taky, pro teď. Teď je jen okamžik života, který sám je jako sen. Teď je ale taky pořád a navždy, když jsme už vzhůru.

Moje matka musela být Čas. Můj otec musel být Slovo.



úterý 15. června 2021

GEMINI 25°

"Máte rádi stíneček, že?" povídám mladým stromečkům Avokáda, kterým jsem dopřála koupel v přímém letním slunci a vůbec se jim to nelíbilo. Tak moc se jim to nelíbilo, že jim začalo usychat listí. "Stíneček a vodičku, dobře." Beru do ruky nůžky a stříhám mrtvé listy. Plním sklenice čerstvou vodou a stromečky do nich přemísťuji. Všechny si je odnáším do ložnice, kde vládne stín. A já.

"Hurá, správný prostor, pro naše pocity!" odpovídají stromečkové a rozkoukávají se na polici mezi knihami, roztodivnými výrobky dětských ruček, dárky jediné čisté lásky a pravdy. Nad tuto lásku pozvedám svůj štít. Nebo střechu. "Tam venku pálí slunce pod modrou oblohou. Žár nás vysušuje a vítr odnímá nám vláhu. Odnímá nám tvar. Nemůžeme tam normálně růst.." žvatlají malí stromečkové a cucají ze svých sklenic čerstvou chladnou vodu, používajíc při tom kořeny jako brčka.

Vyhazuji ostříhané oschlé a zvadlé listí a dívám se znovu ven. Dospělý strom by neremcal, že na něj svítí slunce. V dětství se věcem učíme jinak, než v dospělosti. Úplně jinak.

---

A taky Lilith je v konjunkci s Algol. Aktuální aspekt. Jen poznámka na okraj:

 "Pozvedni před sebe hlavu Medusy jako svůj štít, 
neboť všechny oprávněné stížnosti výjimečně dnes jsou přijaty."

(Štít je individuálně to, co je Lilith v nativním horoskopu.)

Žalm 54:

Bože, chraň mě pro své jméno,
svou mocí mi zjednej právo!
Bože, slyš moji modlitbu,
popřej sluch slovům mých úst!
Neboť povstali proti mě zpupní lidé,
násilníci mi ukládali o život,
na Boha nebrali ohled.
Hle, Bůh mi pomáhá,
Pán mě udržuje naživu.
Budu s radostí přinášet oběti,
chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré,
vždyť mě vyprostilo z každé tísně,
na nepřátele vítězně pohlédlo mé oko.